Já a panička
Jak jsem se dostala ke svojí paničce? Panička dlouho toužila po štěňátku berňáska, pořád o něm mluvila až páníček nevydržel a řekl, že je jedno, jestli máme jednoho nebo dva psy a už to bylo. Našli si stránky Klubu švýcarský salašnických psů, a tam vyhledali nejbližší chovatelskou stanici právě ve Staměřicích. Maminka Ajka zrovna čekala štěňátka, tak se na ní zajeli podívat - byla tam i babička Dáda a strejda Bruno, a protože se jim paní chovatelka líbila, tak už nehledali a jen čekali, až se já narodím. Poprvé mě viděli ve 14.dnech a hned si mě vybrali. Pak už jezdili na návštěvu každý týden a čekali než si mě budou moci odvést do Lipníka. Na konci června 2007 si mě dovezli domů - tenkrát jsem byla malý 8kg uzlíček a začal jim jiný život!
Teď už je ze mě dospělá fenka. Panička tvrdí, že jsem hraběnka se vším všudy. Říká, že mě má čím dál tím raději a neměnila by mě za nic na světe. Dokonce jí nevadí, že nechodíme na výstavy. Má mě totiž pro radost! Jsem prostě mazlíček!
Ani nevím, kdo koho ochočil, ale spíše to vypadá, že jsem si všechny ochočila já. Podařilo se mi to nejen s celou rodinou ale i ulicí. Všichni sousedi, děti, známí! Nemůžeme projít bez toho, aby si mě nepohladili!
Chodím s páníčky všude- na výšlapy, do zoo, k řece, na návštěvy, nakupovat...
Sice jsme nechodili na cvičák, ale jsem víceméně poslušná. A proto většinu času chodím bez vodítka! Každý má své dny, tak i já občas ukážu, jak umím být tvrdohlavá, ale naštěstí mi to nevydrží dlouho!